Mlha, vojáci, válka, vězení, znásilnění, koncentrační tábory. Filmy bělorusko-ukrajinského režiséra Sergeje Loznici rozhodně nepřetékají optimismem. Ani jeho poslední film Krotká (2017), který bude na Filmovce uveden v české premiéře, není výjimkou. 

Film Krotká je volnou adaptací Dostojevského Něžné – proč jste si vybral zrovna tuhle novelu?

Chtěl jsem přepsat tu novelu a téma do dnešní doby. Nejprve jsem se inspiroval docela dost, ale jak jsem pak psal a psal, všiml jsem si, že už se to ubírá jiným směrem. Takže vlastně zůstala jenom hlavní hrdinka a její charakter, zbytek je už ale něco jiného. I postava je ale oproti knize jiná – u Dostojevského třeba po celém tom životním martyriu spáchá sebevraždu. U mě se hrdinka chová jinak – brání sebe samu.

Krotké je velkým tématem vězeňství a vy jste v jednom rozhovoru zmínil, že vězeňský jazyk se v Rusku překlenul do běžné mluvy – jak to reálně vypadá?

Začalo to ve 20. letech, kdy byly miliony lidí vězněny v gulazích. Po nějakých deseti dvaceti letech se vrátili s kompletně změněnou mentalitou. A jednou z těch změn byl i jazyk. Neslo se to pořád dál a dál. Ten jazyk se dostal třeba i do politické komunikace.

Co konkrétně?

Tak třeba takové slovo „mačiť“ – což znamená namáčet. To je eufemismus, který se používá pro to, když chcete někoho zabít. Zlikvidovat. A takové slovo používal třeba i ruský prezident v oficiálních proslovech v době, kdy probíhala válka v Čečně. Existuje také něco jako kriminální šanson – ten můžete slyšet všude, v restauracích, barech. Jsou to písně z vězení a variace na ně. Vězeňská kultura zcela obklopuje ruskou společnost, aniž by si to nějak uvědomovala.

Váš film nevypovídá o Rusku nic moc pozitivního. Většina postav uvízla v mašinerii systému a je ke všemu dost lhostejná. Čím to je?

Víte, já pořád říkám, že film není žádná pilulka na bolest hlavy. Proto vlastně moje snímky nejsou nikdy moc povznášející. Co se týká lidské povahy v Rusku – samozřejmě to nelze nijak generalizovat, ale přijde mi, že lidé se tu navzájem nerespektují, přehlíží se. Z toho všeho pak vznikají ještě mnohem tíživější problémy. A proč? Myslím si, že to je otázka nějakého základního vzdělání a výchovy, která v tom teritoriu prostě nefunguje. Jeden ruský generál třeba řekl, že ženy „vyrábí“ děti – v té větě se úplně ztrácí to, že by žena byla člověk. Působí to, jako by byla nějaký stroj. Lidem prostě chybí úcta.

Říkáte, že v Rusku nechce nikdo moc bojovat, což mě překvapuje. Letos třeba dostala cenu Homo Homini ruská organizace bojující proti mučení. Pjotr Pavlenskij na uměleckém poli taky intenzivně bojuje, stejně tak Andrej Zvjagincev na poli filmu. Nekřivdíte trochu v tomhle ohledu ruské společnosti?

Jde spíš o to, že v Rusku neexistuje organizovaná opozice. Ta vlastně chybí už od doby SSSR. Postrádám nějakou ideologii, která by byla inspirativní v tom, jak změnit systém – na poli ekonomiky, kultury, společnosti obecně. Lidé, již by přišli s nějakou takovouhle vizí, v Rusku nejsou. Ani já sám nevím, co s tím vším dělat. Je zajímavé, že na Ukrajině se tahle hranice probořila. Lidé přišli s revolucí a vizí, kam národ směrovat. Vzešlo to od lidu. V Rusku každý říká – oni se musí změnit, oni musí udělat to a to, oni jsou vinni. Ale to sebeangažování je tu slabé.

Sám jste natočil dokument o Majdanu. Obecně ale točíte dokumenty i hrané filmy – jak přemýšlíte, která látka si žádá ten a onen přístup?

Co se týká Majdanu, tak to bylo od začátku dost jasné. Jaký by mělo význam tam několik týdnů poté, co se všechny události staly, nahnat tisíce komparzistů a natáčet to jako hraný film? Na to bych ani neměl peníze, to by byl rozpočet jako na Titanic. Takže je přirozenější využít situace, jež se děje v realitě, a natočit dokument.

Ve vašich snímcích, které se hrají na Filmovce, se celkem často objevuje motiv spánku a snění – máte o tom celý jeden krátký dokument a konec Krotké na něj odkazuje. Metafora spánku je poměrně běžná – jak s ní pracujete, abyste se vyhnul klišé?

Musíte zkrátka balancovat – nesmíte to s metaforami přehánět, aby se vám ten film nezbořil. Tak snad se mi to zatím daří.

Když jsme u snů – vy máte prý sen natočit snímek o matematickém kongresu. Proč?

To je taková moje věčná touha udělat film o tom, kterému nikdo nebude moc rozumět. Respektive jde o to, že potkávám spoustu lidí, již si myslí, že nad nimi nic není, že jsou mistři světa. Láká mě tak udělat snímek, který bude o matematickém kongresu, na němž bude skupinka vědců debatovat o problému, jemuž rozumí asi 7 lidí na světě. A vy budete jenom emocionálně cítit tu důležitost, ale racionálně budete v koncích. Tak uvidíme, třeba se mi to jednou skutečně podaří natočit.